Zítra

Vrátila jsem se domů. Byla jsem celá promáčená, voda ze mě tekla takovým proudem,

až jsem zatopila skoro celou podlahu. Venku lilo jako z konve. Obklíčila nás ohromná bouřka,

bylo mokro, tma a zima. Svlékla jsem promočené oblečení, rozložila ho okolo topení a

převlékla se. Brzo mi začalo být znovu teplo.

A pak mi došlo, že vlastně budu muset ještě uklidit tu podlahu. Chtěla jsem to mít

rychle z krku, tak jsem popadla hadr a začala vytírat. Když už bylo všude skoro sucho, všimla

jsem si, že za skříní na bundy je nějaký papír. Nemohla jsem na něj ale dosáhnout. Pomocí

koštěte se mi ho podařilo vysvobodit a měla jsem pravdu. Byl to papír. Vlastně fotka.

Obrázek naší rodiny – mě, mé sestry, táty a ... a naší mamky.

Byla jsem ještě malá, bylo mi asi okolo pěti let. Měla jsem hrozně ráda, když mi někdo

četl pohádky. Asi žádné dítě by nešlo ochotně spát, hned jak se mu řekne. Ani mě se nechtělo,

ale když mi slíbili, že se bude číst, tak jsem šla bez odmlouvání. Každý večer jsem se

chodívala ptát mojí mamky, jestli mi nepůjde před spaním číst knížku. Pokaždé ale měla na

práci něco jiného. Pro mě, pro malé dítě, to bylo nepochopitelné. Nechápala jsem, proč

mluvila do té malé krabičky, které říkáme mobil, místo toho, aby mi četla. Nechápala jsem,

proč 'koupala nádobí' nebo 'sprchovala ty ošklivý kytky'. Sice už vím, že se oběma těm

činnostem říká jinak a že je lidí dělají z dobrého důvodu. Stále ale nevím, proč byly

důležitější, než moje pohádky. Než já. Byla jsem vždycky zklamaná a smutná. Ona totiž

vždycky odpověděla: "Teď nemám čas. Budu ti číst zítra."

Každý rok jsem téměř celé léto trávila na táborech. Bylo to fajn, mám z nich spoustu

kamarádů a krásných vzpomínek. Ale i tak mi je líto, že jsem ten čas netrávila se svojí

mámou. Chtěla jsem s ní jet na výlet, k rybníku, na kola nebo do kina... Chtěla jsem s ní

mluvit. Byt s ní. Ale pokaždé, když jsem se jí ptala, jestli nechce podniknout něco

zajímavého, odpověděla: "Já nemůžu, jeďte sami. Mám moc práce. Na zahradě, doma je

nepořádek, musím uklidit... Dneska ne, potřebuju pracovat. Pojedu zítra." Nakonec to ale

nebylo zítra. A ani později. Následující den totiž řekla to samé. Je moc práce. Pojedeme zítra.

Mívám docela často představení nebo koncerty. Pamatuji si svůj první koncert. Trochu

jsem se bála, hraní na piano mi úplně nejde a moje skladba taky nebyla nejlehčí. Zahrála jsem ji ale dobře, bez jediné chyb. Všichni v sále tleskali. Všichni, až na moji mámu. Nemohla

přijít. Měla moc práce, a tak zůstala doma na zahradě. Když dozněly poslední tóny, rozhlédla

jsem se a v publiku hledala její oči. Nebyly tam. Ona tam nebyla. Když jsem se večer vrátila

domů, řekla mi, že jí skladbu můžu zahrát i doma zítra ráno. Ale milá maminko, zítra, to už

nebude koncert. V sále bude už zítra prázdno.

Když jsem byla starší, snažila jsem se jí pomáhat. Chodila jsem s ní na zahradu,

okopávala a ryla na záhonech, sázela, zalévala a nosila kýble s hlínou. Uklízela jsem kuchyni,

koupelnu, svůj a obývací pokoj, dokonce jsem i vařila. Doufala jsem, že bude mít pak čas na

mě. Ale nepomohlo to. Pracovaly jsme do večera, nebylo to dost. Vždycky našla další úkoly.

Vždycky. Nechtěla jsem už pracovat, ale ani jsem ji v tom nechtěla nechat samotnou. Říkala

jsem jí, ať si taky odpočine. Ale na to bylo moc práce. Prý si odpočine zítra. Ne dnes, ne teď. Zítra.

Pak přišel jeden z těch dnů, kdy si člověk přeje, aby se radši neprobudil. Všechno se

kazilo, ráno jsem neslyšela budík, takže jsem zaspala a nestihla se nasnídat. Navíc jsem si

doma zapomněla mobil a klíče, ve škole jsem se pohádala s nejlepší kamarádkou, dostala

poznámku za vyrušování při hodině a k tomu byla celou tu dobu šíleně unavená. Potřebovala

jsem si s někým promluvit, potřebovala jsem, aby mě někdo rozveselil, aby mi zlepšil náladu.

Sestra měla zápas a táta tam byl s ní, tak jsem šla za mamkou. Ona ale neměla čas. Řekla, že

si popovídáme později, třeba zítra. Nebyl tak nikdo, kdo by mě poslouchal. Byla jsem sama.

Zítra je totiž pozdě, mami. Zítra ne. Druhý den, tedy zítra, jsem šla k psychologovi.

Poslední den si pamatuji naprosto přesně. Jela jsem na narozeninovou oslavu kamaráda,

mamka měla nějakou schůzi, a tak mě tam mohla po škole odvézt. Nastoupila jsem do auta a

vyjely jsme. Strávili jsme v autě již asi patnáct minut a ona celou tu dobu telefonovala. Ani

jsme se nepozdravily. Když skončila, koukala jsem z okna. Viděla jsem ale, že nad něčím

přemýšlí. Po chvíli něco potichu zamumlala, nerozuměla jsem co. Ptala jsem se jí, o čem

mluvila. Vypadala nervózně, místo odpovědi se zeptala, jak bylo ve škole. „Ale jo, dobrý. Hodnotili jsme ty eseje, jak jsem vám tu svou doma četla.“ „Esej? Žádnou si nevybavuju. Asi

jsem nebyla doma...“ „To je dost možný. Doma jsi málokdy.“ Po zbytek cesty už bylo ticho.

Tedy téměř. Těsně před tím, než mě vysadila, vyhrkla: "Užij si to." A usmála se. Pak jsem

odešla. Myslím, že chtěla dodat "mám tě ráda". Ale spíš si řekla, že mi to řekne zítra.

Těch posledních pár chvil jsem si opakovala snad stokrát. Byl to ten poslední den,

poslední hodina, poslední konverzace. Říkám si, co asi chtěla říct. Nebylo to jen strohé „užij

si to“. Jsem si skoro jistá, že chtěla říct: „mám tě ráda“. Vím to. Vím, že mě měla ráda. Nikdy

to sice neřekla, ale měla mě ráda. Možná jsem jí to taky měla říct. Možná jsem jí to neříkala

dost já. Ale na tom už teď nezáleží. Teď, když je mrtvá. Poslední den, den nehody. Byl to ten

den, kdy jsem ztratila mou milovanou maminku. Už nepřišlo žádné zítra, žádná další

příležitost k tomu, abychom mohly udělat všechno to, co jsme chtěly.

Moje máma vždycky působila hrozně uspěchaně. Pořád se za něčím honila, pořád něco

nestíhala. Ostatním vždycky vyprávěla, co všechno ještě musí udělat, kolik má ještě

povinností. Měla jich moc. Nepochopitelně a nezvládnutelně moc. Radši pracovala a plnila

své povinnosti, než aby s námi trávila čas. Vždycky říkávala, že si odpočine zítra. Že je

unavená, ale že to dospí zítra. Že nestíhá jíst, ale že to dožene zítra. Že by si s námi chtěla

povídat, ale že teď na to není čas a že se budeme bavit zítra. Že nemůže nikam jet, ale že

pojede zítra. Sama sobě říkávala, že nás má ráda, ale že není čas nám to říct. Že nám to řekne

zítra. Zítra na to bude dost času. Ale tak to nefunguje. Nikdo nikdy neví, jestli vůbec nějaké

„zítra“ ještě bude.

A proto jsem se rozhodla. Budu dělat všechno to, co chci a co mě baví, dnes. Ne zítra.

Nebudu pořád jen někam spěchat a snažit se stihnout všechno včas na úkor sebe a ostatních.

Budu žít dneškem. Proč taky žít zítřkem. K žití je dnešek. A tak to budu dělat já. Budu to tak

dělat pro svou mámu, pro mámu, která mě měla ráda, ale která neměla čas na to, aby mi to

řekla.

---

Daniela Scheuerová