top of page

Pod koly

,,Děkuji. Nashledanou.“ Zabouchla dveře od útulku pro psy.

,,No tak pojď, Less!‘‘ řekla. V rukou svírala tmavě modré vodítko a doufala, že vše stihne. Rychlou chůzí kráčela s novým přírůstkem do rodiny její nejlepší kamarádky. Z útulku domů to má jen pár minut a narozeninová oslava její nejlepší kamarádky začíná až za hodinu. Spěchala domů, aby nabrala všechny další dárky. Jakmile došla domů, něco na dalších dárcích pro ni se jí nezdálo.

,,To je ono!“ vykřikla. „Ještě to chce mašli.“

,,Ale ne! Je až úplně nahoře ve skříni.“ Řekla s otráveným výrazem. Rychle doběhla do pokoje a pomyslela si:

,,Sakra, zase nestíhám“. Proto si umyslela, že nebude chodit pro schůdky a vzala si svoji židli na kolečkách. Otevřela skříň a stoupla na židli. Natahovala se, ale najednou uslyšela kroky čtyřnohého zvířátka. Poslala ho zpátky do chodby. Jak kontrolovala, jestli Less odešla a zároveň se natahovala pro mašli, zapomněla kontrolovat nohy, a tak jí podjela noha. Najednou byla slyšet velká rána a už ležela na zemi. Necítila nic moc zvláštního, jen slabé mravenčení na konečcích prstů jako by pozvolna mizela. Znenadání ucítila na tváři něco, co připomínalo psí jazyk. A on to také byl psí jazyk. Byla to border kolie Less, která jí olizovala pravou tvář. Lekla se. Rychle se zvedla a pak zakřičela. Ona se sice zvedla, ale její tělo stále leželo na zemi. Nějak se to snažila pochopit. Zpátky si lehla, zavřela oči a doufala, že je to jen sen. Ale místo toho, aby se probudila zpátky ve svém těle, uslyšela jen malý slabounký hlásek, který jí šeptal:

„Jestli znovu žít máš, musíš zabít toho, kdo tvou smrt viděl. Jsi v mezi stádiu ducha, kdy můžeš ještě vstát z mrtvých. Malou pomoc od nás dostaneš, jen našeptávej tvá přání a rychle kohokoliv ovládneš. Rychle otevřela oči, vstala a začala panikařit a chodit po místnosti sem a tam.

,,Cože? Tak já jsem mrtvá? To nemůže být pravda“.

Byla hodně zmatená. Když je mrtvá, jak to, že slyší zvuky ulice a cítí vůni uvařené kávy? Po několika minutách usilovného přemýšlení stále nic nechápala. Jen jí v hlavě běžela stále ta slova neznámého hlasu. Zamyslela se nad tím, kdo ji vlastně viděl. Jediný, kdo ji mohl vidět, je Less. Zajímalo ji, jestli je to opravdu tak, jak ten hlas říkal. Rozhodla se, že zkusí našeptávání. Začala našeptávat:

,,Odpusť, ale dnes nedorazím, je mi zle.“ Celou dobu při tom myslela na její nejlepší kamarádku. Poté přemýšlela dalších několik hodin.

,,Dokázala bych zabít psa? Opravdu bych pak zase žila? Jsem duch? Zvládám to našeptávání?“

Z toho přemýšlení nebyla moudřejší a než se nadála, byl už večer. Ačkoliv byla velice neklidná, i tak ji napadlo jít spát. Usínala hodně nejistá sebou a vším, co se dnes vlastně stalo. V noci se často budila. Nemohla spát, v hlavě jí šrotovalo tolik myšlenek, že to prostě nešlo. Musela si vzít prášek na spaní. Díky němu za pár minut spala, jak zabitá. To je možná moc doslovné.

Ráno se vzbudila a zkoušela se přesvědčovat, že to není jen sen. Vstala a zase se zamýšlela. Podívala se z okna a uviděla malou dívku v červených šatičkách, která radostně venčila malého psa. V očích měla malou jiskru, jako by se pro venčení psů zrodila. Vypadala tak šťastně až jí to trochu dojmulo, ale představa, že zase bude žít byla mnohonásobně větší. Proto chtěla tuto chvíli dojmutí rychle vymazat z hlavy. Sedla si k jídelnímu stolu. Náhle jí napadla jedna myšlenka, které se už nepustila.

,,Už vím, jak ji zabiju.“ Pomyslela si.

Auto. Napadlo jí, že život Less skončí pod koly auta. Chtěla jít hned, a tak jí pobídla. Zabouchla dveře a už se těšila, jak zas bude žít. Měla chuť si poskočit, ale říkala si, ať to není moc předčasné. Vyšly z vchodových dveří na ulici a popošly k blízké silnici. Ona se postavila doprostřed, protože si byla skoro jistá, že když už je mrtvá, už ji nic nemůže zabít. Zavřela oči a křečovitě svírala ruce v pěst. V hlavě jí běhalo:

,, Skoč pod auto, pojď jen blíže, skoč pod auto, pojď jen blíže. Myslela na Less vší silou. Jakmile otevřela oči, ona opravdu stála na silnici. Najednou zpoza rohu vyjelo auto. A Less skončila pod koly. Zaječely brzdy. Ona bezvládně ležela na silnici. Slyšet bylo jen:

,,Né!!!! Pane bože! Rychle, odvezme ji k veterináři!“

Nějaká paní jí zvedla, zabalila do kostkované deky a odnesla jí do auta. Okamžitě nastartovali. Pán za volantem šlápnul na plyn. Ona to jen sledovala. Zamávala autu a také své duchařské podobě. Zhluboka se nadechla zavřela oči.

,,Už jsem živá?“

 

Simona Kleinerová

43 zobrazení0 komentářů

Kouzlo GYBONu

Strach

Comentarios


bottom of page