.png)
Strach. Mám hrozný strach. Nevím proč a kde se vzal, ale je tam. Svírá moje srdce a nejbližší okolí jako obrovský a ošklivý pavouk. Nemám ráda pavouky. Obzvlášť ty velké a ošklivé.
Existuje mnoho věcí, kterých se můžeme bát. Někoho děsí pavouci, někoho jehly a krev, někdo se štítí hmyzu a někdo se bojí lidí nebo dokonce sám sebe. Můžeme mít strach z toho, že nás naše okolí nepřijme. Že nás naši nejbližší odsoudí. Že pro ně nebudeme dost dobří. Že je zklameme. Nebo naopak, někdo se může bát, že pro něj nebudou ostatní dost dobří. Že mu ublíží. A když si zase svých blízkých vážíme, bojíme se, že o ně přijdeme, že je ztratíme. Na světě je spousta věcí, ze kterých lze mít strach. Některé strachy nejsou tak ničivé a některé jsou dokonce prospěšné. Například strach z výšek nás má chránit, abychom měli respekt a jednali s rozmyslem, když se nacházíme na nějakém místě, odkud bychom mohli spadnout. Strach z pavouků člověku neublíží, strach z krve ho omezí – dotyčný nemůže být například doktor nebo zdravotní sestra, ale s tím se dá žít. Bohužel, některé strachy se v člověku šíří jako nákaza, pomalu mu rozežírají nitro a ničí jeho podstatu. Na základě těchto strachů vzniká většina psychických poruch.
Svíjím se pláčem. Už chci aby to přestalo. Ale ono to nejde. Pláču a pálí mě hrudník. Nejdříve to byla jiskra, pak plamének, ten se postupně rozrůstá v plamen, ten v požár. Propaluje mi to hrudník, ruce, nohy a chodidla. Nech mě. Běž pryč!
Lidé mívají pocit, že jsou spoutaní. Že se nemůžou hnout a že je to nějaká vnější mocná síla, která je drží v tom, co dělají. Někdo tomu říká závislost. Někdo to nazývá psychickou poruchou nebo traumatem. Ale za těmito názvy se téměř vždy skrývá strach.
Bojím se. Nemůžu nic dělat. Sedím zkoprněle na posteli a zírám před sebe. Všechno je na nic. Už se z toho nikdy nedostanu. Už se toho strachu nikdy nezbavím.
Lidem se zdá, že jsou v bezvýchodné situaci. Že není cesty ven. Ale tak to nefunguje. Jediný způsob, jak se těch pocitů bezmocnosti zbavit je, uvědomit si, čeho přesně se bojíme. Co nás tak děsí, že nás to nutí dělat to, co děláme a není to správné nebo nedělat to, co neděláme a měli bychom. A proč se toho bojíme. Nic jiného nepomůže. Potíž je v tom, že tenhle myšlenkový postup trvá. Může trvat dny, týdny, měsíce, roky, dokonce i desítky let. Někteří se svého strachu nezbaví nikdy. Ne proto, že by se ho nedalo zbavit, ale proto, že se nad ním dostatečně nezamysleli.
Trvalo to. Trvalo to věčnost. Ale úleva mnou proplouvá závratně rychle, rychle jako tsunami. Ničí všechno špatné, všechny zbytky bývalých starostí a nechává jen to, co drží pevně. A pevně drží jen to, co mě dělá mnou. Už se nebudu bát, že neuspěju. Že mě poníží. Že mě odsoudí a odvrhnou, nebudou o mě mít zájem a já zůstanu sama. Já vím kdo jsem, vím, co umím a co mi jde. Já nemusím naplňovat něčí očekávání.
Ono na tom totiž vlastně vůbec nezáleží. Nezáleží na tom, jak vypadáme, jaké mám známky, jaké máme sportovní výkony nebo jestli vyhráváme nějaké soutěže. Nezáleží na tom, jestli toho dokážeme dost. Jim na tom nezáleží. Těm, co za to stojí, na tom nezáleží.
Daniela Scheuerová