.png)
O naší škole se odjakživa říká, že je kouzelná, ale pod slovem “kouzelná” si každý představíme něco jiného, není-liž pravda. Někdo si představí víly, lesní skřítky, princezny, zámky, chrabré prince a rytíře, draky a příšery, ale i zlé ježibaby a čarodějnice.
Někdo si třeba představí kouzelná, jakožto okouzlující, nebo taky překrásná, dechberoucí a spoustu dalších synonym :).
Avšak, když se řekne, že je naše škola kouzelná, myslí se to tak, že se tu dějí zázraky, a o jednom z nich vypráví právě tento příběh.
Tento příběh se odehrál ještě předtím, než se většina dnešních studentů vůbec narodila, proto není jisté, zdali se to vůbec stalo, a pokud ano, jak to vlastně celé bylo.
Jednoho mrazivého, avšak slunečného rána začátkem ledna 2003 přicházeli žáci gymnázia Boženy Němcové před školu, kde každé ráno, za každého počasí čekali, než jim pan školník pěkně postaru odemkne svým klíčem z toho ohromného svazku, který nosil hrdě a svědomitě přivázán na opasku svých kalhot. Studenti se pomalu trousili po jindy menších a pak zase větších skupinkách a mezi posledními z nich i Josef Kovář. Pepa chodí do 4.C avšak na tuto školu přišel teprve před necelými dvěma lety, když se sem společně se svojí rodinou přestěhoval z Prahy. Vždycky si přál bydlet na vesnici, proto teď bydlí v jedné malé vesničce kousek od města, Pepa tatínkovi pomáhá se všemi pracemi, co jsou kolem domu potřeba. Je to statný mládenec a vždy rád přiloží ruku k dílu. Pepa pozdravil pana školníka a už si to kráčí ke kleci s nápisem “4.C” odemknul si a začal se přezouvat do svých nových přezuvek, které dostal od babičky, sundal svoji teplou péřovou bundu a vyrazil do třídy. Dneska začínali v přízemí Pospíšilovi budovy (není jasno, v jaké třídě). Chlapce hodina naprosto nebavila, tak se celou dobu jen díval z okna a učitelova slova pouštěl jedním uchem dovnitř, druhým ven. Najednou však zahlédl něco, co upoutalo jeho pozornost…Pepa nevěřícně zamrkal, ale opravdu, tam venku na silnici pobíhala malá holčička, mohly jí být tak 4 roky. Pepa se bez rozmyslu zvedl ze židle a utíkal, jak nejrychleji svedl. Když doběhl před školu, vyhledal dívenku očima, pořád tam běhala. “Jak je možné, že nejede žádné auto”, pomyslel si Pepa, v tom se najednou, jako blesk z čistého nebe asi 10 metrů od holčičky zjevilo auto, ano zjevilo, ne, že by tam přijelo, prostě tam najednou bylo. Pepa věděl, že už je pozdě, že k holčičce doběhnout nestihne. Avšak najednou ve svém zorném poli zachytil, jak se něco mihlo nad sochou Boženy Němcové, která se tyčí před jejich gymnáziem. Otočil tedy hlavu tím směrem a co nevidí… nad sochou se zhmotnil… co to bylo? Snad duch? Žádný duch! Nebo vlastně možná trošku ano, byl to duch Boženy Němcové, který stráží jejich školu, jen to doposud nikdo nevěděl. Božena luskla prsty a najednou tam nebyla. Náhle prudce zaskřípěly brzdy a ozvala se tupá rána, ale než Pepa stihl tím směrem otočit hlavu, ozvalo se druhé lusknutí a přímo před Pepou se zjevila Boženka i s dívenkou v náručí. “Pepo, jsi statečný mládenec, nebýt tebe, ani bych si dívenky nevšimla, to díky tobě je živá. Ale teď už je čas, abych zmizela, začínají sem běhat lidé. Najdi holčiččiny rodiče a vrať jim jejich malou princezničku,” řekla Božena Pepovi, těsně před tím, než se ozvalo lupnutí, to jak se Božena vrátila do své sochy. Pepa tedy učinil, jak Božena žádala, avšak jediný člověk, kterému řekl, že holčičku nezachránil on sám, byl právě nám již známý pan školník.
Anežka Špičáková