.png)
Jednou, ještě před nástupem na GYBON, jsem se šel projít kolem budovy mé budoucí školy. Když jsem si dostatečně prohlédl sochu paní Němcové, pokračoval jsem dále kolem Pospíšilovy budovy. Stoupl jsem si zhruba do jejího prostředku, abych si ji prohlédl v celé její kráse. Najednou úplně nahoře vidím nápis, který říkal: „Hradec Králové své mládeži”.
Pak jsem si to začal uvědomovat a položil jsem si otázku, jíž se zabývá tento článek: „Kam to vlastně chodíme?” K této otázce se nabalovaly další a další a já se je pro vás prostřednictvím tohoto článku budu snažit zodpovědět.
Nejdříve si zodpovíme otázku ohledně budov naší školy. Komplex dnešního GYBONu tu stojí již od roku 1898. Již od začátku byl zamýšlen ke vzdělávání a město Hradec Králové jeho stavbu podpořilo 220 tisíci zlatými.
Sídlila zde dívčí a chlapecká obecná škola, měšťanská dívčí škola a mateřská škola. Roku 1935 svolilo tehdejší ministerstvo školství a národní osvěty, aby se komplex škol začal jmenovat po pedagogovi prof. Františku Drtinovi.
Dále se tu nabízí otázka ohledně vzniku naší školy. Gymnázium vzniklo v roce 1978, jelikož město nutně další potřebovalo - jediné hradecké gymnázium v té době bylo J. K. Tyla. Proto první školní rok na nově vzniklé škole studovalo osm tříd přestěhovaných z GJKT, které vyučovalo šestnáct učitelů rovněž z „Tyla”. Toto gymnázium však nesídlilo tam, kde je dnes, ale v jedné budově na Pouchově a jmenovalo se Gymnázium ve Velké ulici 3.
Přišel školní rok 1980/81 a s ním i velké změny, protože se část výuky přesunula do budovy ZŠ v Šimkově ulici. S výukou se tam přemístilo dalších devět tříd a s nimi učitelé z GJKT. Opět se gymnázium jmenovalo po ulici, ve které sídlilo - v Šimově ulici. Jak už to tak bývá, mělo to i stinné stránky. Budovy byly od sebe mnoho kilometrů, což nebylo úplně výhodné. Proto se v roce 1983 přestěhoval zbývající díl výuky z Pouchova do budovy na Pospíšilově třídě a gymnázium zase změnilo název - Gymnázium v Pospíšilově třídě. Tato budova však sloužila ZŠ a nesplňovala požadavky pro výuku na gymnáziu, proto muselo dojít k rozsáhlé rekonstrukci, při které se vystavěly posluchárny pro přírodní vědy s nimi spojené laboratoře, učebny jazyků a výpočetní techniky. Zkvalitnění výuky napomohl k růstu počtu studentů, jenž ve školním roce 1986/87 dosáhl nejvyšších čísel v historii školy - studovalo zde 770 studentů ve 24 třídách!
Rok 1991 přinesl škole nové jméno a sice po soše Boženy Němcové, jež tu stojí již od roku 1950. Sochu vytvořil Josef Škoda, který je mimochodem autorem sochy Labe a Orlice na soutoku. Na škole se také zavedlo šestileté studium, které doplňovalo studium čtyřleté a od roku 2015 je tento typ studia na naší škole jediným. Školu také čekaly další rekonstrukce a stavby (podzemní šatny, nový hlavní vstup, lavičky a okolní zeleň).
Poslední otázka, již jsem si tenkrát v srpnu před nástupem na „Boženu” položil, byla, jestli se mi tam bude líbit, jestli to náročné studium zvládnu, jestli si najdu nové kamarády a podobné rozpaky před nástupem na novou školu. Myslím si, že tenkrát to bylo doopravdy zbytečné a učení zatím zvládám, kamarády mám a spokojený zde jsem. Tak teď již musím doufat, aby mi to vydrželo.
Ondřej Březina