Babi, začni mi prosím schovávat pecky avokáda

Kdo vymyslel vašemu psovi jméno? (Fík) Je to podle toho večerníčku?

Já (smích), je to podle večerníčku protože já jsem Ája a on je Fík. To je pravda. Je to trošku maxipes, není teda bernardýn, ale je velký a ňuchňací.

Kdo vás naučil šít?

Mamka mě trošku naučila základy, ale jinak asi sama. Zpočátku jsem k tomu ale přišla metodou pokus omyl. Pak jsem se učila od paní, která byla švadlena. Nebylo to úplně, že bych měla nějakého mentora, který by mě učil od začátku do konce.

Ty první plesové šaty pro vaši maminku, jakou měly barvu?

Byly růžové. Myslím si, že teď už by je mamka asi neoblékla, ale tehdy mi to přišlo strašně cool. Dokonce jsem je i pomalovala, takže byly dost veselé.

Jak dlouho jste je šila?

To si musím vzpomenout. Dlouho, šila jsem je celé v ruce, v té době jsem ještě ani neměla šicí stroj. Nevěděla jsem nic ani o střihu, takže jsem míry brala podle mamčiných jiných šatů, prostě úlet. Ale klaplo to.

Máte nějakou oblíbenou barvu?

Já miluju všechny barvy, asi jsem vždycky preferovala červenou, je taková živelná. Mám ráda barvy všeobecně. Každá barva má nějakou emoci. Barvy, to je tak neprobádaná a fascinující věc.

Proč zrovna avokádo? jak vás to napadlo?

To je zase úplně jiný příběh. Když jsem byla v Americe na jedné přednášce o pralesech a udržitelnosti, paní přednášející mluvila o avokádu a že se s ním dají barvit látky. Mě to hned zaujalo, vůbec jsem si v tu chvíli nedokázala představit, jaká bude výsledná barva. Nejdřív jsem si naivně myslela, že třeba zelená. Naopak, je to růžová. Hnedka jsem volala babičce do Česka a říkám “ Babi, začni mi prosím schovávat pecky avokáda.” Samozřejmě jsem na to úplně zapomněla, a když jsem se po strašně dlouhé době vrátila do ČR, přišla jsem k babičce a ona měla všechny pecky vyrovnané na parapetu. Jak tam byly dlouho, tak už byly vyschlé a sytě červené. Takže jsem měla takové štěstí začátečníka. Zkusila jsem s nimi něco nabarvit a chytlo to úplně nádhernou barvu. Pak jsem se o přírodní barvení začala více zajímat a zjistila jsem, že je to mnohem složitější. Říkala jsem si, že bych celou bakalářku mohla barvit přírodně, ale aby nebylo vše jen béžové, hnědé, aby na první pohled nebylo poznat, že jsem kolekci barvila přírodně. A tím to celé začalo.

Co vlastně taková práce módního návrháře obnáší?

Záleží, kde pracujete. Když pracujete v módním domě, máte omezené možnosti. Má to svoje výhody i nevýhody. Máte klienta, pro kterého se tvoří, a neustále se věci obměňují, ale výsledek je velmi podobný. Na druhou stranu nemusíte řešit ekonomiku, marketing atd. Na to jsou jiná oddělení, řešíte si jenom to svoje. Nemáte zas tak velkou zodpovědnost, protože jste prostě v týmu. Když si to děláte všechno sami, jste takový člověk pro všechno. Fotíte si věci sami, děláte si e-shop sami, jednoduše všechno sami.

Co vám nejvíce pomohlo se rozvinout ve vaší profesi?

Asi to, že jsem odešla pryč a tím se mi úplně otevřela mysl. Když jsem přišla poprvé do Londýna, první rok byl hrozně intenzivní, to jsem měla školu opravdu pořád. Ale obrovsky mě to nakoplo k tomu, že je možné cokoliv. Když si něco zkoušíte a jdete si za tím, tak je možné opravdu cokoliv. Do té doby jsem ani neznala nikoho, kdo by se tomu věnoval, hledala jsem si cestu sama.

Navrhla jste si někdy oblečení sama pro sebe?

Navrhla ano, ale já jsem taková kovářova kobyla, že mě vždycky přijde lepší něco udělat pro někoho v rodině než pro mě. Mně to přijde jako takové plýtvání časem. Ale navrhla jsem si třeba svatební šaty.

A kde nejčastěji teda nakupujete?

Snažím se nakupovat od někoho, koho znám, protože vím, jak mě samotnou potěší, když si ode mě někdo něco pořídí. Když tu osobu znám, tak vím, jakým způsobem věci vytvářela a je to pak mnohem víc osobnější. Já si popravdě moc oblečení nekupuji. Mám řadu věcí z doby, kdy jsem pracovala v módních domech. Tam jsme měli jako zaměstnanci velkou slevu.

Jaké zkušenosti jste si odnesla, když jste pracovala v New Yorku?

Těžko říct, já jsem začínala ve Stockholmu, pak jsem byla v New Yorku. Myslím si, že nejvíc jsem se naučila ve Švédsku. To byl pro mě takový první velký střet se světovou módou. A v New Yorku byla práce skvěle placená, ve Stockholmu jsem pracovala zadarmo a to bylo opravdu náročné. Začínali jsme vždycky třeba v devět ráno, ale byli jsme v ateliéru třeba do dvou do tří do rána. To byla docela síla. Ve škole se naučíte hodně věcí, ale spíš teorii, a potom v praxi zjistíte, že něco je méně důležité a něco zase více.

Jak jste se dostala k návrhářství? Chtěla jste být vždycky módní návrhářka?

Byl to můj sen úplně od malička, já jsem byla takový ten blázen, co chtěl být už odmalička módní návrhář. Jen jsem vůbec nevěřila, že to je reálné, neznala jsem vůbec nikoho, kdo se návrhářství věnoval. Jsem z rodiny, kde jsou samí vědci a biologové, takže jsem byla absolutně mimo. Naši to brali tak, že teď si kreslím, ale pak půjdu třeba na zubařku nebo na nějakou jinou “normální” školu.

Jaký hedvábný šátek je váš nejoblíbenější?

Těžko se to říká, nejradši mám asi Máky, protože jsou pro mě velmi osobní. Vznikly z mé bakalářky a pak byly i nominované na Czech Grand Design. Ale jinak to je zpravidla ten nejnovější, protože k němu mám v tu chvíli nejvíce osobní vztah. Ale někdy se mi stává, že když něco vytvářím opravdu dlouho, tak už to pak nesnáším a po nějaké době si to zase oblíbím.

Jak trávíte cesty z Česka do Londýna?

Většinou si píšu, co musím udělat atd. Někdy si kreslím, někdy zapisuju a jindy spím, protože jsem unavená. Hrozně ráda spím, ale nemám na spánek dostatek času.

Jak jste se cítila, když jste zjistila, že jste se dostala na nejprestižnější návrhářskou školu v Londýně? Jak jste to oslavila?

Když se hlásíte na vysokou školu v Čechách, vyplňujete papírovou přednášku, ale v Londýně bylo všechno online, to mě poměrně znejistilo. Tak to jsem si říkala, kdo ví, jestli to není nějaký scam. Následovalo několik kol. První takové malé portfolio, potom pohovor atd. Nevěřila jsem, že to je reálné. Bylo úplně mimo moje chápání, že bych se tam mohla dostat, takže jsem pak měla obrovskou radost. Když jsem se přestěhovala do Londýna, přivezla jsem si s sebou i kolo, takže jsem se hned lépe sžila s městem, cítila jsem se jako doma. To mi hodně pomohlo.

A jak jste tam bydlela? Na koleji?

Bydlela jsem na koleji, díky tomu jsem poznávala lidi z jiných oborů, ale stejně tak to bylo i trochu šílené, protože jsem bydlela s 6 lidmi, které jsem neznala. Bylo vtipné, že já jsem mezi nimi byla jediná ne-Britka a byla jsem jak jejich máma. Vždycky, když se jim něco stalo, chodili za mnou. Chodila jsem na základku na SNP, takže s angličtinou jsem nikdy neměla problém.

Koho jste měla na angličtinu na Boženě?

Měla jsem spoustu učitelů. Nejdřív jsme měli paní profesorku Jitku Novákovou, potom jsem měla seminář s panem učitelem Adámkem, také jsme měli Dana Parkera. A ještě někoho, my jsme to hodně střídali. Každý rok jsme měli někoho jiného.

Co vás nejvíce v Anglii překvapilo?

Londýn je hrozně kosmopolitní. V kruhu nás bylo dvanáct a z toho byli jen dva Britové. Londýn není Anglie, stejně jako New York není Amerika. To je prostě jiný svět.

Co máte na České republice nejraději?

Asi historii, protože k tomu cítím sama nějaké propojení. Mám ráda folklor, řemeslo a přírodu. Česko je domov. Londýn je pro mě už taky domov, ale tam jsem spíš asi vyrostla ve člověka, kterým jsem teď, v Čechách jsem se narodila.

Na jaké své rozhodnutí jste v životě hrdá?

Každé rozhodnutí, které člověk je udělá, je v konečném výsledku dobré. Vždycky vás to někam posune. Nejhorší je podle mě zůstat na jednom místě. Fyzicky i myšlenkově. Když zůstanete na jednom místě tak vlastně ve výsledku couvete. Jsem ráda za to, že jsem vždycky skočila. Lítat jsem se třeba naučila až potom, ale viděla jsem hned svět z jiné perspektivy.

Víme, že ráda běháte, kolik kilometrů jste nejvíce uběhla?

Nejvíc? Nevím, asi třicet. Maraton jsem ještě neuběhla. To musí být šílená příprava. Na to asi zatím nemám čas. Běhala jsem i v Londýně. To mi udrželo mentální rovinu. Když jsem byla v Stockholmu, tak jsem se domů vracela ve dvě ráno, a šla jsem běhat i takhle v noci, protože tam je opravdu bezpečno. To bych si třeba v New Yorku nedovolila. Tam bych k tomu neměla respekt. Tam jsem musela vstávat velmi brzy ráno a přitom já vůbec nejsem ranní člověk.

A cvičíte stále jógu? jaký cvik je váš nejoblíbenější?

Já ji cvičím, ale i učím. Učila jsem ji vždycky, až na pár výjimek, jen v Anglii. Takže jednotlivé pozice umím spíš anglicky. Nejde o to, jaká pozice je váš nejoblíbenější, spíš o to, jak propojíte dech s pohybem.

Jaké vzpomínky máte na naši školu?

Samozřejmě dobré. Ty špatné člověk zapomene (smích). Já jsem byla na Boženě spokojená. Měla jsem štěstí na učitele i na spolužáky. Myslím si, že mě škola dobře naučila jazyky. Když jsem pracovala ve Francii, tak mi hodně pomohlo, že umím francouzsky. Škola mě naučila vytvářet si vlastní systém. A s lidmi, které jsem tam poznala, jsem v kontaktu do teď.

Co byste studentům Boženy a všem našim čtenářům doporučila na závěr?

Buďte odvážní, nebojte se a jděte za svými sny. Možné je cokoliv, když se to nepovede, jak si představujete, povede se to jinak. Otevřou se jiné dveře. Nemá cenu se bát. Kdo se bojí, nesmí do lesa.