.png)
Každá země skrývá své legendy plné tajemství, záhad a překvapení. Ani Česká republika není výjimkou, do dnešního dne jich naše vlast nasbírala již nepřeberné množství. Dnes bych ráda mluvila o jedné z nich - té o Daliborovi z Kozojed.
Lidem se v té době v Čechách nežilo dobře, byli vykořisťováni, robotovali a nebyli dostatečně odměňováni... Není divu, že se poddaní bouřili! Ani na panství Adama Ploskovského z Drahonic to rolníci už nevydrželi - prorazili bránu jeho hradu a násilím ho donutili, aby je propustil. Když tak učinil, obrátili se k Daliborovi z Kozojed s prosbou, aby se o ně postaral. Za to mu nabídli hrad Adama Ploskovského. Když se o události dozvěděli další zemané, rozčílili se a Dalibora si pozvali do Prahy aby se ospravedlnil před soudem. Vysloužil si trest, byl uvězněn v hladomorně, kterou po něm později pojmenovali Daliborka. Tato nespravedlnost ho ale naplnila takovým smutkem a vztekem, že by se z toho jednoho dne byl býval zbláznil. Aby se tak ale nestalo, koupil za své poslední peníze housle a učil se hrát. Jeho písně byly ale tak krásně a teskné, že se kolemjdoucí zastavovali a poslouchali. Aby ho zachránili před vyhladověním, posílali mu jídlo v košíku, který každý den spouštěl z Daliborky.
Byla jsem velice zklamaná, když jsem zjistila, že realita byla ale úplně jiná. Dalibor nebyl tak úplně vzor dobrých mravů, několikrát se snažil ukrást majetek svých rodinných příslušníků. Nedařilo se mu to ale, byl i souzen, a tak změnil strategii. Pobuřoval poddané Adama Ploskovského aby se mu postavili, dělal to ale čistě pro svůj zisk. Ani krásný a symbolický konec legendy nemohl být bohužel pravdivý, housle totiž byly vynalezeny až půl století po Daliborově smrti.
Legendu mám navzdory tomu ráda, dle mého je velmi povzbudivá. Dalibor, ten Dalibor jak ho známe od Jiráska, byl šikovný, inteligentní a uměl si poradil. Neměl k dispozici profesora, noty ani nic podobného ale i tak se naučil hrát na housle. Narušil se navíc hrát až tak krásně, že se to líbilo lidem v okolí a ti se mu pak snažili pomoct! Legenda tak vypráví o cílevědomosti, bezpráví, lítosti ale i vnitřní síle a nezdolatelnosti. A to je to, co na ní oceňuji. Dalibor, ten Dalibor z legendy, je někdo, kdo si zaslouží být připomínán. Stačí si připomínat alespoň poselství, smysl legendy. Stačí si připomínat to, že člověk je někdo, kdo umí být krutý a nespravedlivý stejně tak jako umí být odvážný a silný.
Daniela Scheuerová