.png)
Pokud jste někdy šli po chodbě druhého patra Pospíšilova křídla naší školy, jistě jste si všimli velké nástěnné tabule, kde je zapsána historie budovy gymnázia. Zde se můžeme dočíst, že tu byl dvakrát zřízen polní lazaret. Poprvé v roce 1917 pro rakousko-uherské vojáky. Podruhé ho zřídili okupanti v roce 1944. A právě události, které se staly před necelými osmdesáti lety, a které se netýkaly pouze tehdejších Škol prof. Drtiny, vám předložím pomocí příběhu a zápisků Františka Šubrta.
František Šubrt - narozen roku 1901. Čech po otci, Němec po matce. Pracoval jako úředník v Příbrami. Sám se vždy považoval za Čecha, když mu však kolega po německé okupaci v roce 1939 řekl, že by si mohl zažádat o německé občanství po matce a mít se lépe, rozhodl se tedy podat o něj žádost. Jeho žádosti bylo vyhověno a stal se tak říšským občanem. Toho později litoval, jelikož byl jako občan říše povolán do armády a raněn v srpnu 1944 na Východní frontě během sovětské operace Bagration.
Byl převezen do polního lazaretu v Hradci Králové, který sídlil v bývalých „Školách prof. Drtiny“. Během celého pobytu si psal zápisky:
2. října 1944: Konečně mě převezli do lazaretu. Jsem v nějaké bývalé škole. Zpátky do školy, jak vtipné. Umístili mě do místnosti ve druhém patře, na lůžku je tu dalších 11 chlapů. Někteří jsou na tom vážně bídně, až si se svým průstřelem ramene a kolena připadám docela zdravý. To zranění je vlastně štěstí v neštěstí: konečně jsem zase zpátky v Čechách, kde za mnou může přijít má žena Hanka.
28. října 1944: Zjistil jsem, že tu moc dobře vaří. I když oproti těm bleptům, kterými nás krmili na frontě je dobré snad všechno. Na co si musím postěžovat je zima. Prakticky tu netopí. Nedávno k nám na pokoj přidali novou várku raněných. Je mezi nimi i jeden kluk od Dukly. Má ovázaný celý obličej, že ho stěží můžou nakrmit, proto nám toho o tom, jak to teď venku vypadá moc neřekne. Ale jestli jsou Sověti už na Slovensku, bude to teprve mela až se dostanou sem.
15. prosince 1944: Vánoce jsou za dveřmi a já stále v lazaretu. Včera za mnou byla Hanka, přinesla mi něco na přilepšenou.
8. ledna 1945: Už to vypadalo, že mě pustí, ale noha se mi teď hrozně zhoršila, bolí hlavně v noci, takže si tu ještě nějakou dobu pobudu.
20. března 1945: Leden, únor a březen je pořád to samý. Bavím se teď s jedním saniťákem, je to Čech a informuje mě o tom, jak to vypadá na frontě. Američané a Sověti jenom postupují. Konec války se blíží...
8. dubna 1945: Dozvídám se, že Rusové jsou v Bratislavě. Válka je pro Německo prohraná, proč to ti zabedněnci neuznají, než boje zničí i celé Čechy!
5. května 1945: Ve vesnicích všude okolo Hradce se obyvatelé bouří a Němci tam akorát posílají trestné výpravy. Šel bych pomoct, nácky stejně nemám rád, potom, co mě poslali na frontu, ale prakticky ještě nemohu chodit a navíc by mě chytli ještě než bych vešel ze dveří. Začínám si tu připadat jako ve vězení.
7. května 1945: Je noc. Nemůžu spát. Od letiště jsou slyšet výbuchy. Bojuje se tam. Osvobození musí přijít každý den, ale co bude se mnou? Jsem německý voják, a to se špatně vysvětluje. Obzvlášť pak Rusům.
8. května 1945: Ráno jsem vzbuzen zvukem motorů z ulice. Z chodby slyším vyjeknutí jedné ze sester a zvuk rozbíjejícího se skla. Ale počkat, neslyším žádné výstřely. Co to slyším, voláni slávy? Že by se Němci vzdali?
To, co Františka Šubrta vzbudilo 8. května 1945, byl konvoj americké armády. Ti však nepřijeli osvobozovat, pouze projížděli městem do lázní Velichovky, kde měli vyzvednout dokumenty. I tak byli obyvatelstvem přivítáni s nadšením. Rudá armáda dorazila o den později. Další osudy Františka Šubrta nejsou známy.
*František Šubrt je smyšlená osoba. Události zde popsané jsou skutečné.
Antonín Prokůpek